Dobrý večer, ani v novém týdnu vás neochudíme o další díl našeho zpravodajství, resp. našeho lovecraftovského příběhu, který se týká připravované nové desky "MANTA" domácího post-rockového projektu Postcards from Arkham.

Minule jste v rámci příběhu navštívili spolu s Rogerem J. Greevesem jedno z ikonických míst Lovecraftova podivného univerza, a to Innsmouth. Dnes tu máme další intermezzo, ve kterém se dozvíte, co se dělo poté, a kam se RJG vypraví ve svém pátrání dále.

Jako obvykle tu máme jednak původní článek z Arkham Advertiser z 6.3.1923:

A taktéž přepis textu článku pro snazší orientaci. Přejeme příjemné počtení!

Z Innsmouthu…

Vyšetřování přináší další bizarní zvraty

Když jsem opouštěl hudební studio Abbadon, vykolejený z toho, co jsem odtušil, že by mohl být fragment „Věčného monumentu Mantě Primordialis a Její kosmické písni“, byl již večer. Vrátil jsem se na hlavní náměstí, abych zjistil, že jsem propásl poslední autobus zpět do Arkhamu, čímž přede mnou vytanula znepokojující vyhlídka přenocování v Innsmouthu. Zamířil jsem tedy do Gilman Housu – vysoké, kopulí ověnčené budovy se zbytky žluté omítky a s napůl čitelným nápisem – jediného místa v Innsmouthu, kde může cestovatel přenocovat, a pronajal si pokoj.

Kromě recepčního byl hotel zcela pust veškerých známek života a jeho interiér odrážel neutěšený stav jeho vnější fasády, a vlastně i celého města. Raději jsem zůstal na pokoji, jelikož bez zřetelného „Innsmouthského vzhledu“ jsem byl jednoznačný outsider, jehož přítomnost, jak jsem vycítil, nebyla místním moc pochuti.

Původně jsem chtěl odjet hned první autobusem, ovšem když jsem si zapisoval své dojmy z návštěvy Abbadonu, uvědomil jsem si, že jsem se ve svém rozrušení z nahrávky zapomněl majitele zeptat, zda-li mu Orfické shromáždění jakýmkoliv způsobem nenaznačilo, kam budou směřovat jejich další kroky. Budu tedy muset navštívit studio znovu, než opustím Innsmouth, doufejme, že nadobro.

Noc byla víceméně poklidná, ačkoliv mě několikrát probudily kroky a vrzání podlahy na chodbě a taktéž neodbytný pocit, že kdosi číhá u dveří do mého pokoje.

Ráno jsem spěchal zpět do studia Abbadon, abych vyzvěděl, co potřebuji a mohl promptně odjet. Ovšem musím předeslat, vážení čtenáři, že ona druhá návštěva postavila můj smysl pro realitu zcela na hlavu a zavdala pochyby o mé příčetnosti.

Když jsem dorazil k Abbadonu, první věc, která mě překvapila, byla, že budova vypadala zanedbaněji, než jsem si pamatoval z minulého dne. Ještě podivnější bylo, že vchodové dveře byly zatlučeny prkny, nicméně se mi podařilo najít zadní vchod, který byl přístupný. Největší šok mě ale čekal uvnitř, neboť když jsem znovu vstoupil do místností, které obývalo studio jako takové a kde jsem mluvil s jeho majitelem a vyslechl onu osudnou nahrávku, kterou zde vytvořilo Orfické shromáždění, nebylo tam nic! Místnosti byly zcela prázdné a navíc vypadaly, že je nikdo neobýval již několik let. Po studiu ani památky.

Byl jsem jako omráčený a nedokázal si vysvětlit, co jsem na místě viděl včera a co dnes. Vždyť jsem tu byl, ale…nebo snad ne? Bylo to, co jsem viděl během svého pátrání po Orfickém shromáždění vůbec skutečné? Musel jsem si dát facku, abych se alespoň nějak vzpamatoval.

Zmatený jsem se dopotácel zpět na hlavní náměstí, nasedl do autobusu a vypadl z Innsmouthu.

…Do Dunwiche

Jaká to úleva být zpátky v Arkhamu. Trvalo mi pár dní, než jsem se vzpamatoval, ačkoliv záhada toho, co se stalo v Innsmouthu, přetrvávala na okraji mých myšlenek. Znovu přede mnou stálo dilema, jak pokračovat v mém pátrání. A znovu přinesl odpověď příznivý, i když zároveň poněkud zneklidňující, nález.

Když jsem si vybaloval věci z cesty do Innsmouthu, našel jsem mezi svými papíry jakýsi pamflet pojmenovaný „Azathoth in Musica“. Autor anonymní, místo a rok vydání neurčeno. Ale především, nebyl můj. Když jsem do Innsmouthu odjížděl, prokazatelně jsem ho s sebou neměl a taktéž si nevzpomínám, že bych ho během své cesty někde získal. Že by mi ho někdo podstrčil, aniž bych o tom věděl? Možná se někdo vplížil do mého pokoje, když jsem nocoval v Gilman Housu.

Že jsem k němu přišel někde v Innsmouthu, bylo patrno z pečeti Esoterického řádu Dagonova, což je kult (výborně, další kult) sídlící v tomto městě, jež byla vyražena na přední straně pamfletu. Co se jeho obsahu týče, obsahoval biografii Ericha Zanna, německého zázračného houslisty. V textu stálo, že Zann ve své genialitě neustále experimentoval s formami hudebního projevu, které následně preludoval na své housle, a během tohoto se mu podařilo najít způsob, kterak nahlédnout do míst, jež nejsou z tohoto světa, do míst oživlého pohybu a hudby. A tam uslyšel „Její kosmickou píseň“.

Manty Priomordialis, s největší pravděpodobností – je to tatáž fráze, která se objevuje v poznámkách profesora Downbarrowa. V pamfletu dále stálo, že Zann začal cestovat po světě, hledajíc tuto píseň, a to včetně střední Evropy, kde se ostatně profesor poprvé dozvěděl o Orfickém shromáždění, předtím, než skonal někde ve Francii.

Ale než zemřel, potkal Zann spřízněnou duši, které se svěřil s příběhem jeho života. A tato duše poté v pátrání pokračovala, což ji nakonec zavedlo do Nového světa. Její stopa, alespoň dle pamfletu, končila překvapivě někde v Dunwichi.

Zdá se tedy, že je zde někdo další, který pátrá po Mantě Primordialis a Její kosmické písni. A pokud tomu tak je, není nelogické se domnívat, že se ho Orfické shromáždění může pokusit vyhledat, teď, když jsou zde. Anebo mi tento člověk alespoň může povědět více.

Tak tedy znovu na cesty. Tentokráte směr Dunwich. RJG

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Přehled ostatních kapitol:

I - Černý den na Miskatonické univerzitě | II - Podivná seance na arkhamských hradbách | III - Záhada se prohlubuje | IV - Innsmouth