Desátá kapitola příběhu MANTY

Vážení přátelé, vzpomínáte na náš lovecraftovský příběh k chystanému albu "MANTA" od Postcards from Arkham? Vzpomínáte na Rogera J. Greevese, jeho mapování aktivit tajemného kultu jménem Orfické shromáždění Manty Primordialis, a jeho zmizení v Kingsportu? Pokud ano a zajímá vás, co se dělo dál, máme dobré zprávy - pokračování je tady!

Jelikož i my jsme byli zvědaví, co přineslo vyšetřování zmizení dosavadního protagonisty našeho příběhu, vydali jsme se do Nové Anglie s cílem získat jakékoliv indicie dalšího vývoje. V redakci Arkham Advertiser jsme moc nepochodili, nicméně se nám podařilo získat přístup do archivu Arkhamského policejního sboru, kde jsme posléze objevili spis vztahující se právě k vyšetřování Greevesova zmizení. Zde je jeho první část:

Samozřejmě, máme tu pro vás i transkript, aby se vám snadněji četlo:

Výpověď Waltera A. Grahama

Události přímo vedoucí ke zmizení Rogera J. Greevese v Kingsportu 5. dubna 1923 se začaly odvíjet v 26. března v Arkhamu. Toho dne obdržel R. Greeves v ranní poště dopis, od takzvaného Orfického shromáždění Manty Primordialis, tedy jakéhosi kultu, jehož aktivity Greeves již nějakou dobu mapoval v souvislosti se smrtí profesora Miskatonické univerzity M. C. Downbarrowa 5. února (viz. spis číslo 7458/23).

Obsah dopisu dával na vědomí údajnou příčinu profesorova náhlého skonu, dále vyjadřoval znepokojení nad Greevesovím vlastním bezpečím vzhledem k jeho neutuchajícím párání po cílech onoho kultu v Nové Anglii, a závěrem ho zval na setkání v Kingsportu přesně za týden po obdržení dopisu, údajně proto, aby Greevesova zvědavost mohla být uspokojena bezpečnou cestou.

Není nutné nijak zvlášť zdůrazňovat, že bez dalších potvrzujících skutečností, je nemožné stanovit pravdivost tvrzení obsažených v onom dopise, ovšem vzhledem ke Greevesovu následnému zmizení, existuje důvodné podezření, že zmíněné setkání v Kingsportu bylo pouze léčkou s cílem odklidit Greevese a ukončit tak jeho pátrání. Samozřejmě lze oprávněně namítnout proč by Orfické shromáždění k tomuto přikročilo až nyní, když ostatně Greeves dokumentoval rozkrývání jejich aktivit velmi podrobně v rámci svých článků v Arkham Advertiser již od února. Na základě Greevesových článků (viz. příloha B: články Arkham Advertiser 5. únor – 27. březen), je ovšem možno vyslovit hypotézu, že až do nedávna jeho pátrání odhalilo pouze nepodstatné dílčí záležitosti a tudíž nijak neohrožovalo aktivity kultu. To se ovšem změnilo po Greevesově návštěvě Dunwiche, kde se mu podařilo získat knihu zvanou „Azathoth In Musica“, která dle jeho soudu velmi podstatně osvětlila, co se zde Orfické shromáždění vlastně snaží dokázat, což z něj rázem mohlo udělat hrozbu.

Hnán vlastní zvědavostí a taktéž povinností novináře vůči svým čtenářům, R. Greeves byl nakloněn cestě do Kingsportu, nicméně právě proto, že si nebyl jistý zda-li je ono pozvání myšleno upřímně, či zda-li je skrytou pastí, navštívil mě 29. března, aby celou záležitost se mnou probral. Radil jsem optarnost, ovšem jelikož Greeves vypadal, že je vnitřně již rozhodnut setkat se s Orfickým shromážděním tváří v tvář, shodli jsme se na tom, že pokud opravdu pojede, byl by čirý nerozum vyrazit sám a že tedy bude mnohem bezpečnější, když já, a pokud možno ještě někdo další, pojedeme s ním.

O dva dny později jsem od Greevese obdržel zprávu, že skutečně hodlá vyrazit a že jeho kolega Gilbert Williams bude tak laskav a doprovodí ho. Vzhledem ke spojitosti s případem č. 7458/23, jsem v té době již měl od vrchního inspektora svolení taktéž se k této výpravě připojit.

A tak, ráno 1. dubna, jsme se my tři setkali na autobusovém nádraží v ulici High Lane a v 10:25 nasedli na spoj linky Arkham – Kingsport – Salem – Marblehead. Do naší destinace jsme dorazili o 45 minut později. Jelikož se setkání mělo uskutečnit až následujícího dne, ubytovali jsme se u nábřeží a zbytek dne strávili snahou zjistit něco více o „Podivném vysokém domě v mlze“, neboť právě tento měl být, dle Greevesovi dedukce, místem onoho setkání.

Z toho, co jsem se dozvěděli, bylo patrné, že místní mají z toho místa řekněme smíšené pocity. Nikdo z těch, s kterými jsme mluvili, nám nebyl schopen říci, kdo ten dům vlastně postavil a kdy se tak stalo, a taktéž netušili, kdo ho vlastně obývá. To, že je obydlený, si byli ale zcela jisti. Rovněž jsme nebyli schopni najít nikoho, kdo by se k němu někdy vypravil, takže jsme nevěděli ani jak se k domu dostat, ani nic o půdorysu stavby jako takové. Pár lidí nám nicméně sdělilo, že pokud dům pozorujete z moře, je možno si všimnout, že jeho vstupní dveře, což je opravdu velice zvláštní, se nacházejí na straně přivrácené k moři, která je zároveň těsně na hraně útesu, což znamená, že se k nim zjevně nedá dostat po zemi. A aby toho nebylo málo, několik především postarších obyvatel Kingsportu nám naznačilo, že se s domem pojí podivné úkazy, o kterých se ovšem odmítli bavit jakkoliv blíže.

Ačkoliv jsme se toho moc nedozvěděli, byli jsme rozhodnuti vyrazit následující den časně ráno, jelikož nám bylo jasné, že najít cestu k Podivnému vysokému domu nebude vůbec jednoduché. U snídaně nás nicméně překvapil majitel penzionu, kde jsme byli ubytování, který měl u sebe dopis pro R. Greevese, jenž byl doručen někdy během noci. Byla to krátká noticka, ve které stálo:

„Pane Greevesi, vítejte v Kigsportu. Těší nás, že jste se rozhodl se s námi setkat a stát se tak svědkem klíčového momentu našeho úsilí. Žel, vzhledem ke složité a delikátní povaze naší práce, si přípravy žádají více času, než bylo v plánu, načež není jiné možnosti než odložit naše setkání o tři dny. Doufáme, že Vám toto drobné zdržení nezpůsobí nějaké nepříjemnosti a těšíme se, že s Vámi již brzy setkáme osobně. S úctou, Orfické shromáždění Manty Primordialis.“

Zapříčinily toto odložení vskutku nečekané komplikace, anebo to byla reakce kultu na to, že R. Greeves nepřijel sám, což si vyžádalo změnu plánu? Těžko říci. V každém případě nám to poskytlo čas navíc. Rozhodli jsme se tedy i tak vyrazit, s úmyslem zmapovat cestu k domu, a pokud možno i dům samotný, a to jednak abychom již byli seznámeni s místem setkání ještě, než k němu dojde, a jednak abychom zjistili zda-li nám, v případě nekalých úmyslů ze strany kultu, může terén poskytnout nějakou výhodu.

Vydali jsme se tedy pěšky z Kingsportu směrem na severozápad, po stezce kolem Hooperova jezírka, až jsme se napojili na jednu ze silnic vedoucích zpátky do Arkhamu. Na této jsme nějakou dobu zůstali, doufaje, že nalezneme nějakou odbočku, která by směřovala k pobřeží, ale žádnou ne a ne objevit. Nakonec jsme ze silnice sešli a stočili se na východ, směrem k ústí řeky Miskatonic, a začali pozvolna stoupat ke hřebeni, který kopíroval tok řeky až k moři. Jelikož útes, na kterém stál Podivný vysoký dům, byl na straně přivrácené ke Kingsportu příliš strmý, předpokládali jsme, že cesta na jeho vrchol musí vést odněkud z vnitrozemí, možná právě z onoho hřebene.

Naše kroky nejprve vedly přes pole a pastviny, nicméně tyto pak přešly v hustý les se vzrostlými stromy a spletitými křovisky, což výrazně komplikovalo další postup. Jelikož bylo již po poledni, udělali jsme si přestávku na improvizovaný oběd a posléze pokračovali. Ve vyšších polohách začal les řídnout, díky čemuž by terén byl o něco málo schůdnější, nebýt mlhy, která zvolna zaplňovala naše okolí, což nás poněkud překvapilo, jelikož po celou dobu našeho výšlapu jsme nezaznamenali, že by se nějak kazilo počasí. Co hůř, čím výše jsme byli, tím hustší ta mlha byla, takže když jsme konečně dosáhli hřebene, sotva jsme viděli před sebe. Ovšem, když už jsme se dostali tak daleko, nechtělo se nám se jen tak otočit a vrátit se, a tak jsme se rozhodli přeci jen pokračovat po hřebeni směrem k moři.

Čím blíže jsme byli k pobřeží, tím více se hřeben zužoval a mlha houstla, takže při každém kroku jsme museli být maximálně obezřetní. I tak jsme málem spadli do propasti, která se před námi náhle objevila. Kdyby se nám ji nějak podařilo překonat, byli jsme si jisti, že bychom na druhé straně nalezli Podivný vysoký dům, avšak přes onu průrvu nevedl žádný most či lávka. Po chvíli jsme se shodli na tom, že asi jediný způsob by byl sešplhat na dno propasti a následně vyšplhat po protilehlé straně, což v ten moment bylo ovšem zcela nemožné, vzhledem k téměř nulové viditelnosti. Neměli jsme tedy jinou možnost než se vrátit do Kingsportu.

Následující den jsme podnikli druhý pokus, ovšem i tentokráte bylo počasí proti nám. Když jsme opět dorazili k oné propasti, od moře se přihnala bouře, přičemž silný vítr a hustý déšť vylučoval jakýkoliv pokus o její zdolání. Nicméně alespoň se nám podařilo zahlédnout Podivný vysoký dům a taktéž si lépe prohlédnout onu průrvu, která byla zhruba deset stop hluboká. Sešplhat na její dno a následně vyšplhat po protilehlé straně se tedy rozhodně zdálo jako proveditelné, avšak pouze za lepších podmínek.

Další den jsme setrvali v Kingsportu, abychom nabrali síly na třetí pokus následujícího dne, což byl zároveň den, kdy se mělo odehrát ono odložené setkání. Ve středu 5. dubna jsme tedy opět vyrazili po trase, kterou jsme nyní již celkem dobře znali. Počasí nám přálo, avšak předchozí dva pokusy dosáhnout Podivného vysokého domu si vybraly svou daň, takže jsme postupovali mnohem pomaleji. Když jsme tedy potřetí dorazili k oné propasti, bylo již pozdní odpoledne.

Tentokráte nám nebránila žádná mlha či déšť, a tak jsme konečně mohli začít sestupovat na dno průrvy, během čehož se G. Williams dostal do potíží, takže jsem mu musel pomoci, zatímco R. Greeves pokračoval kupředu. Když jsme já a Williams konečně dosáhli dna, Greeves již šplhal po protější stěně vzhůru. Opakovaně jsem na něj volal, aby počkal a nevzdaloval se od nás, ale buď mě nemohl nebo nechtěl slyšet. Jakoby náhle obdařen nějakou nadlidskou silou a výdrží, zdolával skalní stěnu až neuvěřitelně lehce a rychle, takže když jsme s Williamsem začali šplhat za ním, byl Greeves již mimo dohled.

Výstup to byl opravdu namáhavý, tím spíše, že jsme se snažili Greevese dohnat. Když jsme se dostali výše, uvědomili jsme si, že se obloha zatmívá. Nejprve jsme se obávali, že přichází další bouře, ale nebylo tomu tak. Místo toho jsme na nastalém přítmí zaregistrovali matný bledý svit, který vycházel odněkud nad námi, a který neustále nabýval na intenzitě. Ještě výše k nám začaly doléhat tóny jakési hudby. Nemohlo být pochyb, že shromáždění kultu již započalo. S velkým vypětím jsme šplhali dále, vstříc nyní již oslepující záři a ohlušující bizardní kakofonii zvuků. Ovšem v momentě, kdy jsme dosáhli vrcholu, obojí v mžiku ustalo. Konečně jsme stáli na onom útesu, před námi se tyčil Podivný vysoký dům v mlze, jehož stěny byly stejně šedé jako okolní skála, a nikde ani živáčka. Po členech kultu a rovněž po Greevesovi ani vidu, ani slechu. Byli jsme sami.

Enjoy a POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

Přehled ostatních kapitol: