Jsou zde!

Existence OSMP potvrzena
Temná seance na arkhamských hradbách
Očité svědectví

„Curwen Street 66/X, 13. února“ – právě sem ukázaly poznámky zesnulého profesora Downbarrowa, a tak, drazí čtenáři, jsem se sem vypravil i já, a to jednak i z povinnosti novináře, ale taktéž jsem byl i sám zvědav, zda-li je něco pravdy na tomto údajném kultu a jeho příchodu do Arkhamu, či zda-li se celá záležitost ukáže býti pouze výplodem fantazie stárnoucího akademika a tedy pouhou kachnou.

Byl chladný zimní den a jelikož byla sobota, byly ulice povětšinou opuštěné. Vzhledem k tomu, že v poznámkách nebyl uveden čas, ve který má ona záležitost, ať už jakákoliv, odehrát, dorazil jsem na místo již časně ráno. Přede mnou byl celý dlouhý den naplněný čekání na něco, nebo na nic. Na druhou stranu, Curwen Street 66/X je adresou takzvaného „Bronzového domu“, velkého sídla, jehož přezdívka odkazuje na barvu cihel, ze kterých je dům postaven.

Tento má v místním povědomí jaksi podivnou reputaci, jelikož neexistují jak záznamy, tak pamětníci, kteří by osvětlili, kdo sídlo postavil a kdo ho obýval. Momentálně je Bronzový dům opuštěn a kam až paměť sahá, vždy býval. Někteří dokonce tvrdí, že je starší než samotný Arkham. Podivné je i to, že dům nějakým způsobem odrazuje nejen zvědavce a rádoby dobrodruhy, ale též městské úředníky, jelikož nic nenasvědčuje tomu, že by arkhamský Odbor bytové zástavby hodlal nad touto nemovitostí převzít správu, nebo ji dokonce strhnout a uvolnit tak místo nové zástavbě. Místo jako stvořené pro shromáždění tajného kultu.

Ovšem zatím tomu nic nenasvědčovalo, takže když počalo odpoledne, začal jsem vážně pochybovat o mém dalším setrvání na místě. Pak se na mě ale přeci jen usmálo štěstí. Kolem čtvrté hodiny jsem náhle uslyšel vzdálený zvuk připomínající lesní roh. I když nevím, zda-li tomu říkat zvuk, jelikož to, co dolehlo k mým smyslům, byly spíše hluboké vibrace než slyšitelné tóny. S myšlenkou, že má výprava přeci jen nepřijde nazmar, jsem si připravil fotoaparát a vyrazil. Vešel jsem na volně přístupný dvůr Bronzového domu a tam je spatřil – skupinu čtyř, v hloučku na protější straně.

Jeden z nich něco držel, pravděpodobně onen roh, který jsem předtím slyšel. Chvíli korzovali po dvoře sem a tam a pak se vydali na ulici. Poodešel jsem poněkud stranou a sledoval je dál.

Zabočili na Marsh Street, směrem k Arkhamskému sanatoriu. Pravidelně se zastavovali a rozhlíželi po okolí, a kdyby nebylo toho, že jeden ze skupiny čas od času zatroubil na roh – ano, nyní jsem již zřetelně viděl, že se jedná o jakýsi lesní roh – začal bych si myslet, že sleduji pouhopouhé turisty. Pak vešli do Derby Street a pokračovali směrem k okraji města. Začalo se smrákat a já se všemožně snažil působit nenápadně, což vzhledem k liduprázdným ulicím nebylo vůbec snadné. 

Po několika dalších zastávkách jsme dospěli k severnímu zbytku arkhamského opevnění, pozůstatku z koloniální éry města. Z tohoto je vidět Temná strž a za dobrého počasí můžete spatřit i Starý bílý kámen, ke kterému se váže spousta podivných zvěstí a šeptaných legend. Jak se ukázalo, cílem skupiny bylo opevnění jako takové. Po příchodu na místo začal jeden z nich chystat jakýsi improvizovaný oltář u východní zdi, zatímco ostatní procházeli zbytek hradeb. Vzhledem k tomu, že kromě nich a mě na opevnění nikdo další nebyl, byl jsem si jist, že moje přítomnost bude každou chvílí odhalena. Ovšem, pokud o mě věděli, nedali to najevo.

Jakmile byl oltář připraven, shromáždila se celá skupina na vyhlídce. Opět zazněl zvuk rohu, ovšem tentokráte neustal a nabíral na intenzitě. Bylo to jako čelit přílivu, načež se o mě začaly pokoušet mdloby a já ztratil rovnováhu. Když jsem se poněkud vzpamatoval a pohlédl zpět ke skupině…známá novoanglická krajina byla pryč a místo ní jsem hleděl vstříc něčemu, co nedokážu vlastně ani popsat…jakási nejhlubší kosmická propast…a pulzy dále přicházely s neztečenou silou.

A v této surreální kulise se odehrál jakýsi podivný rituál. Poslední, co si vybavuji je, že jsem chtěl vyfotografovat onen oltář, a pak už je jen tma. 

Probudil mě policista na noční obchůzce. Byl jsem stále na opevnění, bylo již dávno po půlnoci a po tom, co se odehrálo nebylo kolem ani památky. Abych pravdu řekl, vůbec jsem netušil, zda-li to, čeho jsem se stal svědkem, se opravdu událo, nebo zda-li se jednalo o nějaký fantaskní výplod mé rozjitřené představivosti. Následující den jsem tedy netrpělivě čekal na vyhotovení fotografií z mého aparátu. To, co jsem na nich viděl, a co i vy, vážení čtenáři, sami uvidíte, bylo ještě nepředstavitelnější, než co jsem si schopen vybavit. Jako kdyby můj fotoaparát zachytil více, než jsem byl schopen vnímat. U některých fotografií si dokonce vůbec nevybavuji, že bych je fotil.

Taktéž se nemohu zbavit pocitu, že to, co předvídal profesor Downbarrow se událo, a že základní kámen „Věčného monumentu Mantě Primordialis a Její kosmické písni“ byl položen. RJG